Český tým favoritem? Kdepak
Když trenér Hlinka oznámil nominaci, kde převládali hráči z Evropy (12) nad borci z NHL (11), tak jsme opravdu mezi favority nepatřili. S tím jsme i na turnaj odjížděli. Když to hodnotím podle toho, jak to dopadlo, tak výhru České republiky snad nikdo nečekal. Bylo to obrovské překvapení.
Nominace méně známého Svobody a Růžičky
Petr Svoboda nebyl úplně neznámý. Odehrál x sezón v NHL. Takže pro ty, kteří sledovali NHL, to nebylo neznámé jméno. Domnívám se, že do nominace patřil. Myslím si, že pan Hlinka se pro Vláďu Růžičku rozhodl z toho důvodu, že chtěl do týmu skutečného lídra – staršího hráče než byl Jágr s Reichlem. Když to tak řeknu, ti se o „lídrovství“ mohli prát. Díky tomu, že do Nagana jel Růža, tak byl jasně daný lídr. I Hašan (Dominik Hašek) patřil k hodně respektovaným hráčům. Jágr i Reichl se mohli soustředit jen na sebe, což týmu obrovsky pomohlo.
Pan Hlinka a jeho slavné nominace
Ivan Hlinka je pro mě velkým vzorem. Pomohl mi do velkého hokeje, protože jsem přišel do Litvínova, který trénoval. V 17 letech mi dal šanci hrát, tehdy ještě, federální ligu právě za Litvínov. Pod jeho vedením jsem odehrál čtyři sezóny, dostal jsem se do národního mužstva. Snažím se jako trenér dělat plno věcí jako on. Snažím se mít i takový přistup k hráčům. Byl výborný kouč, měl přirozenou autoritu a to dělá u trenérů i hokejistů hodně.
Nagano a organizace turnaje
Před začátkem celé akce jsme si říkali, jak to asi bude sledovaný turnaj. Olympiáda byla zorganizovaná úplně báječně. Japonci jsou známí svou pracovitostí, pořádností, houževnatostí či dochvilností. Při této akci to jen potvrdili, všechno fungovalo perfektně. Otázkou byla jen sledovanost, s tím organizátoři nic moc nesvedou. Jakmile bylo jasné, že tam pojedou hráči z NHL, stal se z toho celosvětově sledovaný turnaj. O hokej byl v Japonsku obrovský zájem.
Ústečák za Ústečáka – Hejduk za Čalouna
Odehrál jsem první tři zápasy. Trenér Hlinka, jak to měl ve zvyku, přišel a řekl, že uděláme jednu změnu. Aniž by to víc rozváděl, tak mě vyměnil s Milanem Hejdukem. Naprosto jsem to respektoval. Upřímně, úplně s tou nejlepší formou jsem se v Naganu nepotkal. Na začátku turnaje jsem chodil na přesilovky místo Martina Straky k Jaromíru Jágrovi. Měl jsem tam nějaké slibné šance, které jsem mohl proměnit, ale u střelců je to o tom, že potřebuje dát gól, aby se chytil. Já jsem neskóroval, takže poté nás vyměnil. Nešlo o to, aby si někdo honil osobní statistiky. Cíl byl jasný – týmový úspěch. Hráči to tak brali. Například Milan Hnilička nebo Libor Procházka, kteří do zápasů nezasáhli, tak žili s týmem celý turnaj, a to ukázalo sílu kolektivu.
Jediná prohra: ve skupině s Ruskem
Zápas jako takový si moc nepamatuji, vím, že jsme inkasovali dvě branky v rychlém časovém sledu. Vybavuji si, že po zápase jsme si řekli nějaké věci v kabině. Výkon nebyl podle našich představ. Vláďa Růžička byl typ, který měl svoji přirozenou autoritu. Jakmile začal povídat, všichni ztichli a poslouchali ho. Myslím si, že ta prohra, nám pomohla. Když jde mužstvo od vítězství k vítězství, tak může dojít k nějakému uspokojení. Nakoplo nás to a řekli jsme si, že všichni musíme daleko více přidat.
Čtvrtfinále: Česká republika - USA 4:1
Takovou výhru nikdo nečekal. Dodnes si myslím, že to měl tehdy Ivan Hlinka trošku promyšlené. V Naganu se hrálo na velkém kluzišti a Američané na to nebyli absolutně zvyklí. Před turnajem nebyl prostor pro nějaké tréninky. Hráči z National Hockey League tam přiletěli den nebo dva předem. Skoro hned se hrálo, proto pan Hlinka zvolil variantu, že sestavu namixoval půl na půl. Polovina hráčů byla zvyklá na široké hřiště a druhá polovina na úzké. Tohle bylo naší výhodou při zápase s USA. Hlavně musím vyzdvihnout výkon Dominika Haška, který nás celý turnaj podržel, chytal famózně. Výhra se nerodila lehce. Nadlidská forma Hašana nám hodně pomohla.
Semifinále: Česká republika - Kanada 2:1 po nájezdech
My jsme vedli, ale Kanaďanům se podařilo v závěru zápasu vyrovnat. To nás poslalo trošku dolů. Já jsem říkal, že když přežijeme prodloužení, ve kterém chtěli Kanaďané vyhrát, tak to bude dobré. Myslím si, že věděli, že jsme na nájezdy daleko šikovnější. Na nájezdy nebyli zvyklí, protože v NHL se tehdy hrálo do absolutního rozhodnutí. Zápas skončil v momentě, kdy jeden tým dal gól v prodloužení. Nájezdy neexistovaly. Kanada nechtěla nájezdy, nakonec na ně došlo. Věřil jsem, že vyhrajeme, měli jsme daleko šikovnější hráče. Já jsem v tom zápase nehrál, nenaskočil jsem ani do jednoho střídání, takže jsem počítal, že nepojedu. Nájezdovou loterii rozhodl „Alby“ Reichel a výborný Dominik a brance.
Nálada po postupu do finále
Nálada byla bojová. My jsme v tu chvíli věděli, že už máme medaili, hůř než druzí nebudeme. Nikdo se s tím nechtěl spokojit. Myslím si, že v tu chvíli i z nás spadl stres i tlak. Do finále jsme šli v takové uvolněné náladě. Věděli jsme, že když prohrajeme, tak máme stříbro a už to by byl obrovský úspěch pro tým. Atmosféra v kabině byla parádní, věděli jsme, že boji o zlato obětujeme všechno. Padali jsme do střel, hráli jsme obětavě, dohrávali souboje. Také jsme věděli, že máme Hašana v bráně a on chytal fantasticky. Když jsme porazili Kanadu, tak jsem věřil, že finále vyhrajeme.
Finále: Česká republika – Rusko 1:0
Drama se vším všudy. Přelévalo se to ze strany na stranu. Rozhodl jediný gól. Patera vyhrál buly a přišla střela Svobody od modré čáry. Ruský gólman Štalenkov puk neviděl. Často se bavíme na téma, jestli ten kotouč ještě Milan Hejduk tečoval. Projel okolo vystřeleného puku, byl zablokovaný ruským hráčem. Hejdukovi se něco otřelo o brusli. My dodnes nevíme, zda to byla hokejka ruského obránce či kotouč. V ten moment ale vůbec nešlo o to, kdo byl autorem branky. Šlo o to, že jsme vedli 1:0. Věděli jsme, že ke zlatu máme blízko. Rusové to nechtěli vzdát, dělali maximum pro to, aby vyrovnali, ale Dominik podal heroický výkon. Hráči mu obětavostí a padáním do střel hodně pomohli. Pokud něco prošlo, zlikvidoval to Hašan. Čekali jsme na konec zápasu, byl to opravdu těžký boj.
Emoce po posledním hvizdu sudího
Pamatuji si na ten výbuch radosti, když doběhl čas do 60. minuty. Richard Šmehlík jel první k Hašanovi, který vyhodil brankářskou hokejku do vzduchu, a ta rozsekla Ríšovi bradu. Leželi jsme na Dominikovi a kolem něho. Objímání, gratulace… Dodnes, když na to vzpomínám, tak mi běhá mráz po zádech. Je to neskutečný zážitek, budu si to pamatovat do konce života.
Oslavy, spěch, oslavy
Oslavy začaly už v Naganu. Bylo to opravdu hodně rychlé. Let byl dlouhý, náročný, museli jsme třikrát přistávat v Rusku, abychom dotankovali, protože letadlo nemělo takový dolet. Byla to příjemná únava, měli jsme zlatou medaili a každý oslavoval a odpočíval. Když jsme přiletěli na letiště do Prahy a otevřeli dveře, tak jsme zjistili, kolik lidí na nás čeká. Obrovské kvantum lidí všude. To bylo něco neskutečného… Nenacházím slova, která by přesně vystihovala, co jsme tehdy prožívali. Oslava byla rychlá, jeli jsme k prezidentovi, poté na Staroměstské náměstí. Šel jsem si lehnout ve tři hodiny ráno. V pět jsem vstával, protože jsem v sedm letěl do Helsinek.
Když se řekne Nagano
Vybaví se mi, že bych to chtěl prožít ještě jednou. Tenkrát mi bylo dvacet pět, člověku dojde až po dlouhé době, co celý tým dokázal. Český hokej má úspěchy, ale generace lidí, se kterou jsem vyrůstal, Naganem pořád žije. Chtějí se o tom bavit, vzpomínat. V českém národu Nagano zůstalo a pamatuje si ho dodnes. To je to krásné, dneska to je přesně patnáct let od slavného finále a pořád je to čerstvé.
